Návštěva v ZOO Plzeň
Plzeňská ZOO v posledních letech prožila doslova bouřlivou přeměnu. Aspoň mně, jako pouhému návštěvníkovi, to tak připadá. Poprvé jsem tuto krásnou zahradu navštívila v roce 2008, o rok později opět a letos jsem se sem vypravila už poněkolikáté. A pokaždé je zde mnoho nového a krásného k vidění. Dovolte mi proto, vážení čtenáři, abych vás krátce seznámila s tím, co zajímavého je zde k vidění a snad to poslouží i jako tip na prázdninový výlet.
Podotýkám, že tato zahrada je mimořádně zajímavá pro chovatele a milovníky ptáků. Zejména těm, kteří se zajímají a sami aktivně chovají hmyzožravé a měkkožravé ptactvo, toto není třeba zdůrazňovat. Proto i následující článek bude zaměřen především na opeřence...
ZOO v Plzni stojí za návštěvu hned z několika důvodů. Samozřejmě, kromě mnohých vzácných svěřenců je to především celkové uspořádání zahrady. Zahrada je rozdělena na jednotlivé biogeografické oblasti, zjednodušeně řečeno podle kontinentů. Postupně tedy procházíme etiopskou oblast, orientální, palearktickou a všechny ostatní. A co mně se velmi líbilo – nejenže vidíme jednotlivé druhy zvířat ze stejné oblasti pohromadě, vše je navíc umocněno i vysazeným rostlinstvem a „dekoracemi“ z písku, kamení z téže oblasti. Téměř každá jednotlivá rostlina je navíc označena cedulkou s názvem. A tak například procházíme oblastí Sonorské pouště plné typického červenavého písku, kamení, pichlavých jehličnanů, kaktusů a sukulentů, zpoza kterých na nás vykukuje „místní“ druh poštolky nebo leguána.
Je dobré zahradu procházet podle vyznačené trasy na plánku ZOO, kerý dostaneme hned u vstupu. Jedině tak nevynecháme žádnou expozici a navíc budeme plynule přecházet z jedné zeměpisné oblasti do druhé a nebudeme chvíli v Africe a hned zase v Indii :-)
Jakmile tedy zaparkujeme auto a přijdeme do ZOO hlavním vchodem (dolním), vydáme se ve směru naučné trasy doleva. A hned musí srdce milovníka ptactva zajásat, první dvě voliéry totiž patří právě ptákům. Po pravé straně spatříme velikou voliéru s rybníčkem, kterou obývají volavky, kolpíci, ibisové a další brodiví společně s pelikány, racky a různými kachničkami. Po levé straně trasy jsem pak objevila ještě větší skvost, a to voliéru s africkými měkkožravými ptáky. Svorně zde žijí zoborožci a turaka (banánovci) fialoví společně s leskoptví purpurovou, mandelíkem fialovoprsým, čejkami, kachničkami, bulbuly a snovači.
I další zastávka je především ptačí. V moderním pavilonu zde na jedné části žijí hrošíci liberijští a naproti sídlí pestrá směsice opeřenců. Dominantou této expozice je bezesporu kolonie překrásné vlhy núbijské. Venkovní část s jezírkem obývá hejno tenkozobců opačných, jespáků bojovných, kulíků třípásých a čírek. O zábavu se v tomto hejnu starají myšáci dlouhoocasí, kteří neustále někde poskakují a šplhají způsobem, jakým to umí jen oni. Vše doplňují leskoptve smaragdové, dudek chocholatý, vida žlutohřbetá a drobotina – snovači, amadiny, zlatoprsky, motýlci.
Velmi krásnou expozicí je africké napajedlo a na něj navazující pavilon žiraf. Prostorný travnatý výběh společně obývá několik menších druhů antilop, zeber a žiraf, vodní hladinu okupují opět ptáci. Celý výběh je nádherně lemovaný bohatě kvetoucími trsy rostlin, jako ostatně většina expozic. Pokud budeme mít štěstí a zastihneme žirafy uvnitř pavilonu, můžeme se jim podívat „z očí do očí“. Přibližně ve výšce jejich hlav je totiž vybudovaný ochoz, ze kterého můžeme tyto majestátní tvory pozorovat ze vzdálenosti pár desítek centimetrů.
Následně už se přemisťujeme do úplně jiného světa, navštívíme totiž orientální oblast. Po pravici zanecháme vodní příkop s makaky a jsme zase u ptáků. Trochu stranou hlavního zájmu stojí několik voliérek opět s měkkožravými ptáky. Nejhlučnějšími obyvateli jsou bezesporu špačci růžoví. Jejich chov se zde zřejmě daří a tak v budce se ozývají jedna mláďata a venku po voliéře už poskakuje várka z předešlého hnízda, která se nevybíravě dožaduje krmení od svého poněkud „uštvaného“ otce. Spatřit tu můžeme špačky pagodové, šámy stračí, nějaké sojkovce. Po zemi si vykračuje bažant Humeův či kur bankivský, předchůdce našich domácích slepic. Celek doplňují tiché hrdličky senegalské a čínské.
Musím podotknout, že v těchto voliérách může nalézt inspiraci i běžný chovatel. Stačí se podívat, jakými rostlinami jsou zarostlé a co tam tak krásně květe. Nebo třeba napajedla. Namísto obyčejného dolíku v zemi zalitého betonem nádržky sice také betonové, zato krásně vytvarované tak, aby se co nejvíce podobaly přírodním jezírkům.
Pokud se i nadále budeme držet plánku trasy, uvidíme ještě pandu červenou, divoké osly a velbloudy a dojdeme až do oblasti palearktické, zjednodušeně do mírného pásu. Samozřejmě ani tady nechybí opeřenci a to ti naši, evropští. V překrásně naaranžovaném jehličnatém lese přeletují hýlové, čečetky, strnadi, čížci, kvíčaly či brkoslavové. Zase i zde si musí chovatel povšimnout, jak poměrně jednoduše lze vybudovat překrásnou, oku lahodící voliéru.
Trochu stranou hlavní trasy leží unikátní, obrovský, asi hektarový výběh medvědů. Je to škoda, protože pozorovat tyhle chlupáče, jak dovádí téměř v přirozeném prostředí, je prostě nádhera. A je to také velká změna oproti malým, zastaralým výběhům či dokonce klecím z masívního železa a betonu, které bohužel ještě stále můžeme v některých zoo spatřit.
V lese vedle medvědů je ukrytá také pravěká vesnice i s jejími obyvateli oděnými do pravěkých oděvů a vykonávající různá pravěká řemesla. Určitě to bude velké lákadlo a atrakce pro děti.
Pomalu se dostáváme k další velké atrakci pro děti, a tou je český statek. Krásné zrekonstruované selské stavení obklopené ohradami s původními plemeny hospodářských zvířat. Jak bývá zvykem, tak tahle zvířata si mohou děti i pohladit – pokud si troufnou.
Se statkem těsně sousedí expozice České řeky, opět krásná podívaná. Několik velkých akvárií těsně za sebou téměř budí dojem, jako bychom procházeli po dně říčního koryta. Kolem nás plavou nejrůznější ryby, od největších sumců po nejmenší střevle, svoje místo tady mají například i vydry.
Cesta dále pokračuje horní částí zahrady a dostáváme se tak do nearktické oblasti, zjednodušeně Severní Amerika. Velké výběhy tu mají jeleni wapiti, kamzíci běláci a divoké ovce, najdeme tu i již zmíněnou expozici Sonorské pouště. Vedle se rozkládá areál Dinoparku, další obrovský magnet pro naše nejmenší. Dinosaury my ale přeskočíme a pokračujeme v našem „honu“ za ptáky. Pustíme se z kopce dolů a pokud nesejdeme z hlavní trasy, jako se to stalo mně, měli bychom se dobrat k fauně Jižní Ameriky – lamy, kapybary, nanduové, vlci hřivnatí či nosálové, a nakonec dojdeme až k pavilonu nosorožců indických.
Přiznám se, že nosorožce jsem neviděla (a že to nejsou zrovna drobečkové :-), zato mě však upoutaly prosklené vitríny uvnitř jejich pavilonu. A protože se právě nacházíme v tropické Asii, mezi bohatou vegetací objevíme například holuby nikobarské, krvavé či bažanty vietnamské.
Upozornit vás musím ještě na jednu poměrně „skrytou“ voliéru. S pavilonem nosorožců sousedí žirafinec a vzadu za ním je voliéra s africkými opeřenci. A v té bezesporu kraluje jeden mimořádně drzý exemplář turaka zeleného, který chvilku neposedí a nejradši by návštěvníkům vlezl až do objektivu fotoaparátu. Ve voliéře jsou i jiní ptáci, leskoptve, špačci, kachničky, ale těch si nejspíš nebudete mít čas všimnout, protože veškerou pozornost na sebe poutá právě turako - exhibicionista. U žirafince se nachází také ubikace zoborožců kaferských, čápů marabu a jeřábů.
Nyní projdeme opět okolo afrického napajedla, tentokrát však zezadu, mineme mohutnou voliéru se supy a jeřáby královskými a dokráčíme až na Madagaskar. Tady se opět myslelo na naše nejmenší a můžeme se s nimi vydat na lemuří ostrov, kde se zcela volně mezi návštěvníky prochází lemuři kata. Hladit je je sice oficiálně zakázáno, ale kdo by odolal tomu heboučkému kožíšku... Opičáci jsou na to samozřejmě zvyklí a lidí se nebojí. Kromě lemurů kata v této části zoo žije ještě celá řada dalších druhů lemurů a jiných poloopic, nás však bude zajímat jiná specialita a tou jsou jedni z mála papoušků, které zde vůbec chovají – vazové malí. Vaza malý má ještě většího příbuzného – vazu velkého. Spojuje je shodná oblast, kterou obývají – Madagaskar, a kompletně černé opeření. A ještě jednu věc mají společnou – v soukromých chovech jsou zřídka kdy chováni, vaza malý snad ještě méně než velký. Vidět je takto zblízka je proto mimořádný zážitek.
Nedaleko od lemurů se nachází pavilon malých savců s řadou nočních expozic, kde můžeme obdivovat třeba kaloně, tarbíky, různé jiné hlodavce a menší šelmy, jako třeba různé mangusty, psy ušaté nebo šakaly.
Jen pár metrů odtud se dostáváme zase do ptačího světa. Na jednom místě můžeme pozorovat kolonii tučňáků, plameňáků a zároveň se sami posadit a občerstvit se v příjemné hospůdce, která je mimochodem asi nejlépe vybavená a nabízí největší výběr jídla a pití. A přímo na terase restaurace je umístěná velká vitrína s hejnem různých druhů vdovek a snovačů, například snovači zlatí, oranžoví, Napoleonovi. Je to opět krásná podívaná. Vitrína je samozřejmě upravena podobně jako přirozené prostředí těchto ptáků – tedy více méně jako suchá poušť, a ptákům zřejmě svědčí, protože můžeme vidět i jejich typická umně spletená hnízda.
Vedle restaurace je tropický pavilon s nádhernými, bohatě zarostlými akva-terárii, která obývají různé druhy tropických ryb (najdeme zde i typické mořské akvárium s pestrobarevnými rybkami a korály) a plazů, dokonce i několik druhů krokodýlů. Měli by tu být i papoušci, ale mnoho si od toho neslibujte – kde ještě před několika lety papoušci opravdu byli, nyní poskakují převážně drápkaté opičky. Ve většině ubikací s nimi svorně žijí i pralesní hlodavci, třeba divoká morčata nebo agutiové. Právě aguti zlatí obývají přízemí jediné voliéry s papoušky, a to s ary vojenskými. Docela by mě zajímalo, s jakým úspěchem toto soužití probíhá a jestli arové poměrně velké hlodavce nenapadají...?
U východu z této stavby po levici ponecháme výběh s velkou tlupou šimpanzů a pomalu pokračujeme směrem do australské oblasti. Tato část zahrady je docela skromná. Najdeme tu velký travnatý výběh, který obývají společně menší druhy klokanů a husy kuří, vedle pak další větší expozici s emu australskými a voliérku s tabony. Ptačí zastoupení je vysloveně slabé. V jedné voliéře sedí na bidlech pár papoušků nádherných, latamů vlaštovčích a neofém bourků, v sousední pak ledňáci obrovští společně s čejkami. A kde máme řadu dalších druhů australských papoušků či překrásných astrildů?
Sotva projdeme kolem klecí s papoušky, dojdeme k velkému travnatému výběhu s vodním příkopem, který obývají lvi berberští. A to je také konec naší naučné trasy, tímto jsme se dostali zpět ke vchodu do zoo, kde jsme naši expedici začali. Jít domů by však byla velká chyba!!! Vynechali bychom totiž to nejkrásnější a nejzajímavější, co vůbec může plzeňská ZOO chovateli ptáků nabídnout a proč stojí za to se sem vydat. Alespoň podle mého skromného názoru.
V horní části zoo, hned vedle Dinoparku, totiž v posledních asi dvou letech vybudovali něco, co dostalo celkem nenápadný název Asijské zahrady. Ten nenaznačuje nic o tom, jaké opeřené skvosty tam můžeme spatřit. Nejsnáze se tam dostaneme, pokud se vrátíme zpět k restauraci s tučňáky a snovači a půjdeme stále nahoru do kopce. Cestou mineme sokolnickou expozici například s orly mořskými, bělohlavými nebo se supem bělohlavým. Mineme i novinku – expozici Podzemní svět, která je zajímavá spíše z historického hlediska – jedná se o zrekonstruované podzemní chodby, které za války sloužily jako úkryt nacistům. Před expozicí je dokonce vystaven i originální americký tank, jeden z těch, který osvobodil Plzeň.
Výstup k Asijských zahradám je docela fyzicky náročný, odměna je však sladká a ne nadarmo se říká, že to nejlepší přichází nakonec. Přestože celá zoo je nádherně upravena i co se rostlinstva týče, což už jsem tu několikrát zmiňovala, Asijské zahrady nemají konkurenci. Zvláště ted v létě, kdy je vše v plném květu a širé okolí hraje všemi barvami. Celek doplňují i typické asijské doplňky, jako ozdobné titěrné můstky přes vodu nebo různé sošky.
My tu však nejsme kvůli květinám! V zahradě je porůznu ukryto několik menších voliér, které jsou bohatě zarostlé většinou tamějším rostlinstvem. Podařilo se mi identifikovat například rododendrony, bambusy nebo šáchor. A v každé voliérce je co objevovat! Ptáci jsou poměrně plaší a navíc mají báječné možnosti ke schovávání, takže musíme být trpěliví, než se nám ukážou. Namátkou mohu jmenovat timálie rudolící, sečuánské, stříbrouché, čínské, sojkovce nádherné, drozdy oranžovoprsé, zvonky čínské, dlasky snad také čínské, sýkory azurové, žluvy čínské, hýly sibiřské a snad křivčí, koroptve rodu Arborophila, argusy okaté, bažanty paví a ještě celou řadu dalších krasavců, které ani neumím pojmenovat, to se musím přiznat. Jedním slovem je to prostě nádhera. V této části zahrady se dá strávit hodně času. Zvlášť pokud je vaším koníčkem zároveň i fotografování, pak je o zábavu postaráno na dlouhé hodiny, protože zrovna tihle opeřenci jsou dost plaší a fotografovat se vážně nechtějí. O to větší radost pak máte z každého podařeného snímku...
Plzeňská ZOO má opravdu co nabídnout všem svým návštěvníkům. Ačkoliv v tomto článku jsem se zaměřila hlavně na ptačí obyvatele, nejsou to jen oni, kvůli kterým stojí za to tuto krásnou a moderní zoologickou zahradu navštívit. Jak už jsem se zmínila několikrát, na své si tu přijdou i milovníci flóry a samozřejmě i děti, pro které bude obrovskou atrakcí Dinopark, ale i jiné aktivity, kterých je v areálu ZOO přichystáno dost a dost. Právě teď jsou prázdniny a dovolené v plném proudu. Udělejte si i vy příjemný výlet do světa zvířat na okraji plzeňské metropole...
Náhledy fotografií ze složky Návštěva v ZOO Plzeň
