Webové stránky pro začínající chovatele exotického ptactva

 

Korely vždy patřily mezi mé oblíbené ptáky. Jsou velmi nenáročné, tiché, klidné a především mírumilovné, takže je můžeme kombinovat prakticky s jakýkoliv jiným ptačím druhem. Poněkud rozporuplné názory ale panují ohledně toho, zda se korely dají chovat v hejnu, jinými slovy, zda může několik párů v jedné voliéře úspěšně žít a odchovávat mláďata. Některému chovateli se to osvědčilo, jinému napak ne a ptáky nakonec musel rozdělit. Rozhodla jsem se tedy, že to vyzkouším a uvidím, co se bude dít.

   Můj malý experiment probíhal v dostatečně velké voliéře (3 x 3 metry), kde jsem postupně nakoupila a sestavila 4 páry korel. Dále tu byl umístěný ručně dokrmený, velmi ochočený sameček. Všechny korely byly z loňských odchovů, pouze jeden pár byl starší, dvouletý, a v minulém roce již společně hnízdil. Kromě korel zde byly umístěné i jiné druhy ptáků. Předesílám, že následující řádky se týkají těchto čtyř párů, které byly společně umístěné a také pozorované po dobu jednoho roku. V žádném případě z toho nechci vyvodit nějaké obecně platné závěry. Každý pták se může chovat jinak, i když se stále jedná o jeden druh. Podívejme se nyní na některé otázky, které v souvislosti s tímto často mezi chovateli zazní, a co jsem měla možnost sama zjistit u svých korel…

 

 

Tak tohoto se opravdu bát nemusíme. Korely nejsou agresivní ptáci. Určité spory se pochopitelně mohou objevit při obsazování budek. Stejně jako u jiných ptáků, které chceme chovat v hejnu, i zde platí, že budky by měly být všechny stejného tvaru, velikosti a materiálu, měly by být umístěné ve stejné výšce a mělo by jich být více, než je chovných párů. Podle odborné literatury by mělo být dvakrát více budek než párů. V praxi si myslím, že postačí, pokud bude navíc alespoň 1 – 2 budky. Pro své čtyři páry mám připraveno 5 budek.

Ve skutečnosti ptáci hned zjara obsadili 4 budky a v té budce, kterou si zvolili pro první hnízdění, odchovali i druhá nebo třetí mláďata a žádnou další již nehledali.

   A ještě k té agresivitě samců: každý papoušek se pochopitelně chová jinak, i když se stále jedná o korely. Tři z mých samců spolu vycházeli bez nejmenších problémů. Čtvrtý samec – straka, ale nad nimi měl evidentní převahu, byl dominantní a dával to všem znát, zejména na jaře, když jsem vyvěsila hnízdní budky. Tento dominantní samec si jednu vybral a od té urputně všechny ostatní zaháněl. Protože ale všechny budky byly ve stejné výšce, odháněl tím pádem ostatní korely od všech budek. Vyřešila jsem to velmi jednoduše – jednu budku jsem zavěsila téměř o metr výše než ostatní. Dominantní samec se v ní okamžitě usadil a od té doby byl ve voliéře klid.

   Obecně mohu říci, že veškeré spory mezi korelami se vždy vyřešily pouze zastrašováním nebo seknutím zobáku. Nikdy netekla krev, nedošlo k žádnému zranění či dokonce k zabití některého jedince. A jako vždy při skupinovém chovu platí, že ptáky je třeba stále pozorovat a při případných sporech včas zasáhnout.

 

 

Toto také není pravda. Jednotlivé páry v mém chovu se vzájemně respektovaly, nenapadaly se, ale na druhou stranu si také zachovávaly od sebe určitý odstup. Každý pár si vybral vlastní budku, kde zcela samostatně hnízdil. I tak ale docházelo k zajímavým situacím.

   Můj nejlepší pár, skořicové straky, měl v jednom hnízdě 5 mláďat. Vše probíhalo normálně až do chvíle, kdy byly mláďatům 3 – 4 týdny. Tehdy se o jejich budku začal zajímat již zmíněný, dominantní samec. Stále do budky lezl a rodiče odtud vyháněl. Nejprve jsem si myslela, že v budce chce zahnízdit a bála jsem se, aby mláďata nezabil. Pak jsem ale zjistila, že mláďata naopak velmi pečlivě krmí. Jejich právoplatné rodiče odtud stále odháněl, ti se však nevzdali a v nestřeženém okamžiku vždy do budky vlezli a mladé také nakrmili. Mláďata tak byla krmena třemi dospělými ptáky. Jejich „adoptivní“ otec je krmil i po vylétnutí z hnízda. K této příhodě došlo v době, kdy „adoptivní“ otec neměl svá vlastní mláďata. Později společně se svou samicí zahnízdili znovu, starali se o vlastní mladé a samec již neměl potřebu přivlastňovat si mláďata cizí.

 

 

Podle mého názoru toto pravda je. Opět zde podotýkám, že toto nemám ověřeno dlouhodobým zkoušením, každopádně v letošní sezoně jsem od 4 chovných párů odchovala asi 18 mláďat. To není mnoho, když vezmeme v úvahu, že většina párů hnízdila 2 – 3×. Ptáci se pravděpodobně rušili, jelikož při každém hnízdění minimálně jedno nebo několik mláďat uhynulo. Chovné páry také nebyly přliš ochotné hnízdit znovu a mezi jednotlivými hnízděními byly dlouhé pauzy, přestože si myslím, že měly vše potřebné – kvalitní krmení a dostatek hnízdních budek.

   V předešlých několika letech, kdy jsem chovala vždy pouze jediný pár korel, ptáci hnízdili ochotně a nebylo výjimkou, že při jednom hnízdění odchovali i 4 – 5 mláďat, úhyny nebyly prakticky žádné.

 

 

Podle mého názoru se jedná o další mýtus. Předešlý rok jsem ručně dokrmila samečka korely. Mládě bylo odebráno od rodičů asi v 10 dnech stáří, vyrůstalo samo, a zhruba rok s námi žilo v domácnosti, aniž by přišlo do styku s jinou korelou. V létě jsem samečka umístila do voliéry k dalším 4 párům korel. Asi 2 měsíce trvalo, než si zvyknul na změnu prostředí, pak začal obhlížet hnízdní budky a netrvalo dlouho, jednu z budek obsadil, spároval se se samicí a společně úspěšně zahnízdili.

   Určitou nevýhodou byla právě samečkova ochočenost. Protože neměl strach ze člověka, při kontrole budky byl vždy velmi agresivní a tvrdě své území hájil. Při obraně hnízdě mimo jiné tloukl křídly, přičemž hrozilo, že poškodí vejce nebo mláďata.

   A ještě jedna věc – v době, kdy sameček začal hnízdit, zcela ztratil svou krotkost. Nyní se chová stejně jako ostatní – neochočené korely, se kterými obývá voliéru.

 

 

Toto tvrzení je pravdivé. Notoricky známé svou „nevěrou“ jsou andulky, které své partnery střídají a skutečně nemáme jistotu, po kterém samci jsou odchovaná mláďata. Korely sice žijí relativně spořádaným životem, ale i zde se najde výjimka potvrzující pravidlo.

   Z mých 4 párů zůstaly 3 chovné páry v původním složení. I podle zákonů genetiky (jelikož každý pár byl složený z jiných barevných mutací) jsem si mohla snadno odvodit, že mláďata jsou skutečně po tom samci, který je odchovává.

   Pouze jedna samička perlové mutace se původně spárovala s perlovým strakatým samečkem. Sameček se o ni příkladně staral, neustále jí probíral peří a společně upravovali hnízdní budku. Přibližně v této době jsem do voliéry přidala již zmíněného, ručně dokrmeného šedého samečka. Krátce poté jsem tohoto samečka zahlédla, jak se páří s onou perlovou samicí. Samice v té době snášela vejce, ze kterého bylo odchováno jedno perlové mládě. Podle genetiky mohlo být jak po perlo-strakatém samci, tak i po šedém samci, který je štěpitelný na perlovou a také lutino mutaci. Nemohla jsem si to tedy ověřit.

   Při dalším hnízdění už budku navštěvovali všichni 3 ptáci. Zajímavé je, že samci se o samici nijak nehádali. Oba dva se se samicí také pářili a oba střídavě zahřívali snůšku – díky tomu se samice na inkubaci prakticky nepodílela! Z tohoto hnízda byla odchována ale pouze šedá a lutino mláďata, podle genetiky jasně potomci šedého samečka. Postupem času šedý samec také přebral veškeré úkoly, které souvisely s péčí o mláďata, a původní perlo-strakatý sameček byl z rodiny „vykázán“.

 

 

Ano, toto je pravda. Samozřejmě pouze pokud mluvíme o podkládání mláďat stejného druhu. Zkoušela jsem několikrát podložit mláďata různého stáří u různých párů a vždy se noví rodiče o mláďata perfektně postarali, bez ohledu na stáří podložených mláďat.

   Jednou jsem dokonce podložila mládě staré asi 10 dní (tedy již poměrně velké, s otevřenýma očima a s rostoucím opeřením) páru, jehož vlastní mláďata se teprve měla vylíhnout během několika dnů. Ptáci několik minut okolkovali u vchodu do budky, ale pak nevzrušeně znovu zasedli na snůšku a mládě začali krmit. Po několika dnech se vylíhla i jejich vlastní mláďata, o která se rovněž starali, přestože mezi mladými byl rozdíl bezmála 2 týdny. Věkový rozdíl je samozřejmě vždy určitým problémem, v tomto případě však vše proběhlo dobře a všechna mláďata byla odchována.

 

Závěrem….

A co říci na závěr? Snad jedině to, že jsem si „na vlastní kůži“ ověřila, že korely jsou skutečně klidní, mírumilovní ptáci, u kterých ani chov v hejnu nečiní žádné potíže. Stejně jako v jiných případech, kdy chováme ptáky ve skupině, výsledky chovné sezony pravděpodobně nebudou takové, jako kdybychom ptáky chovali samostatně po párech. Na druhou stranu při chovu v hejnu můžeme pozorovat mnohé zajímavé situace, o které bychom jinak byli ochuzeni. Takže – záleží skutečně na každém chovateli, co upřednostní a co bude chtít vyzkoušet…